Zhlédl jsem dokumenty a pořady, které
se týkají Holocaustu. Též jsem zhlédl filmy o poválečném uspořádání Německa.
V učebnicích jsou většinou pouhá fakta, jenže svědectví lidí je postaveno
na druhou kolej. Nacismus a fašismus tak patří k obrovskému zlu, které
může lidskou lhostejností a nepozorností opět vzplanout.
Před válkou, za války a po válce se
setkáváme s protižidovskými náladami, což je donebevolající. Přeživší Židé
se po hrůzném konfliktu chtěli odstěhovat do zaslíbené země, ale i zde narazili
na nepochopení a psychologický Holocaust. Bylo to prý z důvodu
„nedostatečného a neaktivního“ odboje proti nacistickému zlu. I v zemi
úrodné se šířily předsudky na adresu obětí pracovních a vyhlazovacích koncentračních
táborů. Neuměly se tvrdě bránit, šly na smrt jako ovce na porážku – to vše
panovalo v lidských představách. Kdo si neprožil zlé – nevěřil. Sytí
nevěřili hladovým, bohatí nevěřili chudým, zajištění nevěřili nezajištěným.
Přesto začátky Izraelského státu byly
krušné, neboť je tohle území obklopeno arabskými sousedy. Dodnes přežívá
zhoubná myšlenka o vyhlazení židovského obyvatelstva a jeho vytlačení do moře.
Antisemitismus je zjevný i po druhé světové válce. Poražené státy nenáviděly
Židy ještě více. Zároveň se nenávidí Židé ve vlastních řadách. Pracující Židé
brojí proti ortodoxním – viz místní sociální politika. Ortodoxní zas morálně
napadají izraelské pracující.
Právě tehdy, když jsem zhlédl tyhle
pořady, zjišťuji, že jsou dějiny mnohem složitější, pokud vezmeme v úvahu
lidská svědectví, lidské charaktery a činy. Historie často zaujímá i zápasy ve
vlastních řadách. Jsem toho názoru, že se musíme poučit, abychom znovu
neabsolvovali temné stránky dějin.
Václav Kovalčík