sobota 28. února 2015

Nepopulární díla nemusejí být uměleckým bahnem



Někdy jsou pro nás „škaredé“ fotografie a nepopulárně autentické filmové záběry přínosem, neboť poznáváme prostředí, v nichž daná díla vznikla. Člověk však měří dle dvojbarevného kontrastu  - něco je dobré, něco zas špatné, a to automaticky na první dojem. Drsné věci, opuštěné objekty, bahenní příroda se vlastně nenosí  - nejsou totiž v kurzu. I autoři mají dvojí cestu: buď budou publikovat tvorbu populární (všechno krásné), anebo se vydají na cestu nepopulární (škaredou), aby upozornili na nedostatky ve společnosti. 

Často jsou tyhle negativně autentické příspěvky kritizovány nízkým hodnocením na internetových webech a portálech, i když nás skrytě upozorňují, že je třeba přírodní a společenské problémy řešit včas, jinak jimi budeme zavaleni – tak jako na skládce, na konečné stanici ohledně lidské spotřeby na tomhle světě. 

 Jsem toho názoru, že by měl člověk uvažovat vícebarevně než černobíle. Černobílé uvažování vede k dalším uměleckým i nelidským holocaustům.  A proto je na nás, jak budeme soudit a usuzovat. Slovíčka, líbí a nelíbí, by měla být samozřejmě v našich životech relativní. I nepopulární, přitom poučné věci, by měly mít místo ve sdělovacích prostředcích. Jedině tak se odrazíme od předsudků typu umělecké bahno.
 
Václav Kovalčík

Můj skládací sen



Jsem na jedné výstavě hlavolamů, která se koná v jednom domě u kalného rybníka. Docela si užívám různé rébusy a příklady. Jsem velmi nadšen z díla historie a současnosti. Zkouším si všechno, ohmatávám různé věci, prostě se mi líbí uvedená akce. Děti si hrají a prohlubují si své schopnosti myslet a přemýšlet. Výstava hlavolamů však trvá velmi dlouho, a tak odcházím.

Pohybuji se podél kalného rybníku. Pršelo opravdu příliš, teď je žhavé a ostré slunce. Připomíná mi to situaci v Austrálii, jež je obdařena tropickou vláhou a tropickými teplotami. Se svým přítelem jdu do jedné hospůdky, abychom zapili své dosavadní úspěchy ve svátečním nedělním dnu. Stále vzpomínám na výstavu hlavolamů. I když jsem tam byl dlouho, tak lituji, že jsem „dříve“ odešel. Stále mám výčitky svědomí  - mohl jsem tam být snad až do nekonečna.
 
Václav Kovalčík

Můj jadranský sen



Z campu chodívám do města a zase zpět. V jedné chvíli poznávám drobnou slečnu, která je rovněž z České republiky. Společně procházíme přímořským letoviskem. Většinou se pohybujeme na jednom rozbořeném hradě, poté chodíme na tržnici poblíž přístavu. 

Zdá se, že jsme se do sebe zamilovali. Potom míříme na oběd do vyhlášené venkovní restaurace, kde se zároveň setkávám s její matkou. Podařilo se mi zaujmout mou budoucí tchýni. Právě podávají místní kuchyni, a já si s nadšením pochutnávám na mořských plodech.

Se svou milou se pak ocitám v úklidové místnosti jednoho hotelu. Vysvětluje mi, že je pro ni těžké jít do vztahu, že je to na ni až příliš. Ve svém milostném projevu však neustupuji, právě naopak. Vyprávím jí budoucnost, která by mohla být pro nás šťastná. Pořád ji „do nekonečna“ přesvědčuji a „balím,“ abychom se konečně vzali.
 
Václav Kovalčík

pátek 27. února 2015

Skryté hudební cítění



Když si pouštím smutnou a veselou hudbu, napadají mě různé pocity a prožitky, i když texty a okolnosti uvedených písní hovoří jinak. Nějak se musím vžít do melodie, která mi připomíná různé události, činy a mezní situace.

Též mi připomíná dějství kolem cestování rozsáhlým časoprostorem, dále pak smutnou, vážnou, anebo hořkou situaci nejen naší země. Takové je hudební cítění - takové jsou osobní hudební pocity a zážitky. Realita však může být úplně jiná - různé období, jiný mrav. Něco mají skladby do sebe - zejména u vážné a populární hudby. Dále bych uvedl, že např. hip hop připomíná společné dění v ulicích, prostě situaci v naší konzumní době, která je přímo automatizovaná. Zato populární hudba míří do lidského vnímání, kde se zobrazí vcítěná situace, i když je nereálná. Záleží však na skladbě, zda směřuje do lidského vědomí, či lidské duše.

Při poslechu vážné a populární hudby mám někdy pocit, že mi zbývají poslední okamžiky v naší zemi před odjezdem do zahraničí, a to z důvodu zklamání a žalostné situace v občanské společnosti. Morálka jde rapidně dolů, jen hrstka lidí si zachovává určitý mravní kodex, což působí velmi smutně až depresivně. Jak dlouho budeme žít v marasmu dnešní doby?

Smutná populární hudba, nebo hudba o lásce nám může naznačit, že současné dějství není zas tak zlé, neboť zde přetrvává určitá naděje. Třeba se naše životy jednoho dne zlepší. Třeba nalezneme cestu životní lásky a harmonie, vždyť není vše ztraceno. Jisté pocity tady jsou, radostná i smutná nálada, povzbudivé kompozice a vcítění se do nich.

Také jsem si všiml, že při nějaké pracovní činnosti je lepší hudbu poslouchat, alespoň populární, či vážnou. Pak pracovní doba rychleji ubíhá, a tak máme radost, že jsme přežili a hlavně prožili tenhle čas. Všechny strany, jak zaměstnanci, tak zaměstnavatelé, mají radost a pozitivní pocit zaslouženého úspěchu.

Skryté hudební cítění není jen pro profesionály - i amatéři a laická veřejnost mají své místo v hudebním vnímání a přednesu. Stačí zvolit citový námět, třeba se jako hudebníci a posluchači přímo rozpláčeme. Radostné i smutné situace jsou součásti našeho životního běhu. Za své hudební cítění a nálady se nelze vůbec stydět, neboť poznáváme, že dokážeme být lepšími lidmi.

Václav Kovalčík

čtvrtek 26. února 2015

Můj podnikatelský sen



Dolní tok řeky Ostravice je obdařen starými vrbami a neproniknutelnou zelení.  Napadá mě cesta sem - do zdejšího houští. Zároveň mě napadá skvělý plán: založit zde přírodní restauraci, kde se budou hosté moci občerstvit a odreagovat.

Čím dál víc se vžívám do tohoto podnikatelského zázraku, kterému se v budoucnosti daří, jenže ty svahy a kopce se zelení mají svou úlohu. Nechtějí se nechat omezovat v růstu. Bují dál, a to neomezeně. Příroda je prostě všemocná, dokáže si obhájit své místo.

 Restaurace je víc a víc zarostlá zelení, ale slušný počet lidí zde zavítá. Zároveň slouží jako úkryt před státem a jeho byrokracií. Za každého režimu se zde můžou lidé schovávat, prohodit pár slov a dobře se mít v kompozici s přírodními krásami. Ostravice však zurčí, její zvuk je pro muzikanty přímo inspirující. Stejně tak pro nás nevyvolené.
 
Václav Kovalčík