100 miliónů

Když jsou na světě ty slavné sociální sítě

tak bych chtěl mít alespoň 100 miliónů přátel

ale opravdových přátel

Vyřešilo by se mnoho palčivých problémů

Naše vlast by úspěšně žila

osvobozená od různých fanatiků a zlatokopů

Opět by se nastartovala nová éra

splněných snů ve jménu dobra

nádherné přírody

jež si zaslouží respekt náš

Můj autobusový sen

Moje matka mě požádala, abych šel koupit červené víno do jedné vinárny, a tak jdu z kopce směrem ke křižovatce, kde jsou semafory. Právě mám zelenou, jenže mě neznámá síla odnáší do jednoho autobusu, z něhož není úniku. Tudíž budu muset podstoupit možná delší cestu.

 I když jsem nezaplatil jízdné, zdejší pasažéři mě chtějí. Mám smůlu, neboť jsem si nevzal mobilní telefon. Nemohu volat policii, nemohu kontaktovat ani své rodiče. Zoufalá situace hovoří za vše. Možná umřu, možná mě zapíchnou, kdoví. Celým mým tělem cirkuluje strach ze smrti. Možná jsem v zajetí teroristů, možná je to jenom legrace.

Naštěstí vystupuji v jedné neznámé vesnici. Začíná být pořádná tma – můj domov je příliš daleko. Snažím se alespoň zjistit, kde jsem, ale nevidím do mapy příslušné obce. Neznámá síla mě drží na jednom místě, nechce mě pustit dál. Mým ortelem je nejspíš zůstat – být daleko od rodičů. Vypadá to, že bude dlouhá noc. Ráno je daleko – neznámá síla však působí mnohem intenzivněji. Zakazuje mi přemýšlet a jít.

 
Václav Kovalčík

Můj sen o řece Ostravici

Je červnový čas, přírodě se velmi daří. Rád bych se vykoupal a prolomil tak předsudky ohledně nebezpečí, které v sobě řeka v „dolním“ toku ukrývá. V historii si prošla naprostým znečištěním, a to kvůli dlouhodobé průmyslové činnosti v Ostravě.

Nyní se zdá, že je voda čistá – tak akorát na koupání. Břehy jsou lemovány oblázky a velkými kameny, aby zdejší prostředí vypadalo lákavě. Chtěl bych však skočit do vody, ale provází mě strach z možného poranění, vodních vírů a pozůstatků znečištění. A proto vybírám jiné místo, které se zdá být bezpečné. Opět mě sužuje strach z možného poranění a smrti. Neustále se v řece tvoří mohutné víry, něco špinavého se blíží ke břehu, což mě úplně odrazuje, abych skočil do vody.

Najednou objevuji podzemní jeskyni. Slyším varhanní hru. Prohlížím si místní tajný chrám, dokonce hovořím s místním varhaníkem o řece. Svěřuji se mu, že z nějakého důvodu nemohu skočit do říční vody. Čas rychle ubíhá, a já se budu muset sbalit a opustit jeskynní chrám.

Opět se nacházím na břehu Ostravice. Zdá se, že je voda čistá a bezpečná. Jakmile se přiblížím, tak se obávám o svůj život, neboť víry a pozůstatky znečištění jsou nevyzpytatelné, vždyť mohou kdykoliv ublížit. Kdysi se lidé v onom dolním toku koupali, snad se tahle část řeky úplně vyčistí, abychom mohli bez rizika plavat a chytat ryby v harmonické přírodní scenerii.

 
Václav Kovalčík

Můj zelený sen

Na poznávacím výletě prožívám večerní čas v jednom „divadelním“ hotelu. Všechno vypadá normálně, až na jeden sjezd, který pořádá Strana Zelených v jedné velké zasedací místnosti. Zúčastněných členů téhle partaje je asi deset. 

Baví se o všemožných koalicích, i když totálně prohráli volby, přesto mají pár zastupitelů, což považují za jistotu. Jsem na onom jednání přítomen, ale nikdo ze Strany Zelených si mě nevšímá.

Jednání probíhá dál, najednou zamířím svůj pohled na nápoje s cenovkami, které jsou umístěny v jedné polici. Rád bych se alespoň občerstvil, jenže nemohu, protože nemám peníze. Nezbývá mi nic jiného než pozorovat tuhle schůzi. Nějak mě to láká stát se členem Strany Zelených, vždyť je to celkem milé společenství, ale opak je pravdou. 

Mají rádi pseudohumanismus, problémy většiny občanů České republiky jsou téhle partaji lhostejné. Raději se bude podporovat Václav Havel s multikulturní společností, jež nás v budoucnu srazí na kolena, pokud se napjatá situace nejen v našem státě nebude ihned řešit! Právě uvedené okolnosti mi brání ve vstupu do Strany Zelených, i když jsou zúčastnění členové patřičně oblečení a dobrou náladou naladěni. Ani nemám na to, abych si koupil nějaký nápoj, a tak se ocitám v jednom travnatém příkopu. Naštěstí zde nepršelo.

 
Václav Kovalčík

Čtyři stromy

Čtyři stromy stojí v širé krajině. Podzimní slunce odchází do červánkové noci. V dáli jsou vidět hory a polnosti. Cesta je blátivá – tak akorát podzimní.

Jeden strom vyhrává v opadávání listů. Ty ostatní vzpomínají na překrásné a slunné léto. Jsou ještě listím obdařené, jež ne a ne opadnout. Chtějí ještě žít a kompozice tvořit.

Jak idylické, jak romantické napohled! Člověk si připadá, že žije na Marsu, který kdysi dávno, co se týče života, vzkvétal a plodil.

Rád bych si na poli opékal brambory ve žhavém popelu. Snad se mi zadaří, a já si vychutnám onen podzimní čas.

Těším se na léto, až budou tyhle stromy bohatě plodit. To si pochutnám na výtečném ovoci. Po podzimu následuje krutá zima – nemusí být poslední. Opět na jaře se jistě shledáme, vždyť každé roční období má něco do sebe.

 
Václav Kovalčík