Cestuji vlakem směrem do Ruska. Jsem
v jednom kupé, kde plátna sebou rytmicky mávají. V každém rohu je jedna
díra, přesto plátna vlají dál. Jedna švadlena se snaží o marný pokus. Chce
zašít díry na plátnech. Do hry se zapojuji též, aby cesta rychleji uběhla.
Náhle mám strach z ukrajinského území,
kterým je třeba bez úhony a šrámů projet. Blížíme se k ukrajinským hranicím,
ale nemůžeme je najít. Bloudíme v představách. Už abychom byli v Rusku,
ale ne a ne se dostat do stanoveného cíle. Vlak staví v jedné stanici bez
názvu. Přemýšlím, zda by nebylo vhodné přestoupit do jiného spoje.
Ukrajinské území stále bývá před
námi. Do Ruska se nemůžeme dostat. Nějaká neznámá síla nás nutí setrvávat na pofiderním
nádraží. Hlavně, že plátna mávají bez omezení dál. Ukrajina existuje, vlastně
neexistuje. Něco nás nutí neustále bloudit. Není jiná možnost než se podřídit mávajícím
plátnům – znovu usednout do původního vlaku a čekat třeba až do svého skonání.
Václav Kovalčík
Žádné komentáře:
Okomentovat