Jsem součástí lázeňského výletu,
který pořádá akademická půda Univerzity pro studenty, jejich rodiče a
vyučující. Dostali jsme se až k moři u Náchoda, abychom si odpočinuli od
dennodenních starostí a abychom si vychutnali pohodu přímořského letoviska
LESOPARK. Vidíme skutečné moře i vyvěrající minerální prameny. Relaxujeme,
vždyť máme k dispozici venkovní procedury, ale všechno najednou musí
skončit.
Nastává čas odjezdu do našich domovů,
a tak nastupujeme do moderního autobusu. Cesta probíhá normálně, dokud se mi
nechce na záchod. Autobus tedy zastavuje, abychom si udělali přestávku, jenže z neznámého
důvodu míříme do zanedbaného a opuštěného kostela, kde se ještě uchovaly lavice
i oltář.
Něco nás vyzývá otevřít oltářní
skříň. Kolem mě se šíří skepse. Spolužáci mi radí neotevírat tuhle Pandořinu
skříňku, ale já neposlechl, a to bylo dobře, neboť se na mě navalila spousta
informací, co se týče minulé, přítomné i budoucí genetiky. Jeden šlechtic se
tímhle zabýval – věděl toho až příliš. Musel být proto zapomenut. Rozhodl jsem
se, že uvedené genetické podklady vezmu a zorganizuji vědeckou výstavu.
Spolužáci žasnou, jakou mám tedy
odvahu. Zapomínám na svou fyzickou potřebu, mířím zpět do autobusu, i když mě
svědomí posouvá do mého pokoje na koleji, který čeká na vyklízení, vždyť je už
měsíc červen.
Dělá se mi z toho zle – musím
nějak odnést domů těžká skripta, obuv, oblečení a rychlovarnou konvici. Možná
je ještě čas, a tak cesta skvěle ubíhá. Vlastně nevím, kam. Kladu si záludnou
existenciální otázku: Kde je můj skutečný domov? Na Univerzitě, v Náchodě,
v LESOPARKU, na úřadě, anebo někde v zapomnění?
Václav Kovalčík
Žádné komentáře:
Okomentovat