Společně utíkáme, aby nás
profesionální armáda nezajala. Pohybujeme se v houštinách, dále pak
skáčeme z jedné terasy na druhou. Ubývá nám spousta sil – nebezpečné
záření postupně likviduje mě i mého přítele. Stávají se z nás monstra
neslučitelná se životem.
Myslíme si, že ještě dovedeme létat,
ale náš zdravotní stav se prudce zhoršuje. Ani pobyt v metru nepomůže –
nejsme dost silní nastoupit do vlaku. A tak se nacházíme opět ve venkovních
prostorách. Příliš zesláblí dýcháme stěží.
Nepřátelská armáda, která je
v přesile a dobré kondici, do nás pálí všechnu munici. Jsme natolik
rozstříleni a poznamenání negativní mutací, že si skoro přejeme z tohoto
světa navždy odejít.
Napadá mě však myšlenka, co se týče alespoň
vlastní záchrany, s níž můj zesláblý přítel souhlasí, a proto vysávám jeho
tělní tekutiny, abych mohl uprchnout před armádními pluky. Získávám tedy sílu – částečně se mi vrací
lidská podoba. Prchám, prchám a zase prchám třeba až do smrti v ústraní.
Václav Kovalčík
Žádné komentáře:
Okomentovat