Opět se po několika letech vracíme fyzicky i duševně do
dětství, abychom si vyříkali, kde jsme v mezilidských vztazích chybovali,
komu jsme tehdy prospěli i ublížili. Neznámá dimenze nás nutí, abychom se
konečně usmířili, abychom společně absolvovali vzdělávací proces. Jedině u mě
zbyly znalosti a schopnosti dospělého člověka, a tak na rozdíl od ostatních
perlím svými vědomostmi ve všech předmětech. I kantoři mě mají rádi, dokonce
jsem se zamiloval do několika dívek. Zlatá a svatá tahle dimenze! Jenže
vyučování nemůže trvat věčně. Opouštím tedy idylickou školu a mířím do
idylického domova, přesto se stavím na náměstí, kde stojí katolický kostel,
jemuž chybí publicita, velká účast a zájem okolního světa. Vyrábím velká písmena
a skládám z nich slova i věty, aby si procházející veřejnost všimla, že se
něco významného děje v katolické církvi. Tahám za sebou vláček s vagónky.
Stala se však jedna nepříjemná věc. Skládanky na fasádě kostela někdo rozkradl.
Zoufale vstupuji do chrámu. Jedna věrná“ ovečka“ se na mě zlobí, sice vystavuji
inteligentní slogany, ale je to v rozporu s církevními předpisy. Měl
jsem postupovat podle jedné brožury, aby to bylo košer. Vcházím do jejího
velkého bytu, stoupám schodištěm nahoru a zase dolů. Prohlížím si již zmíněnou
brožuru, hledám vhodná slovní spojení, jenže čas mě nutí jít zpátky do idylické
školy. Vstupuji do učebny, a ejhle, malá skupinka žáků pod vedením pedagoga
medituje. Nechci je rušit, a proto raději odcházím.
Václav Kovalčík
Žádné komentáře:
Okomentovat