Jako třída se ocitáme v jednom
zapomenutém stříbrném dole, který je situován v brazilské džungli. Rozhodli jsme se, že jej důkladně
prozkoumáme - třeba objevíme nějaké
stříbro. Vcházíme do velké místnosti plné „zapomenutých“ strojů. Poté se
dostáváme do důlních chodeb a zaplavených prostorů. Náhle vidíme plavat
jedovatého korálovce v kalné vodě. Máme velký strach, neboť jeho uštknutí
by mohlo být pro člověka smrtelné. Naštěstí nás mine, a my mineme jeho. Docela
zajímavý kompromis vzájemného soužití, nemyslíte?
Vcházíme do dalšího prostoru, jenž
připomíná obrovský skleník. Skla jsou rozbitá, připomínají situaci po výbuchu
atomové bomby. Jdeme dál, i když se bojíme. Před námi jsou ještě temné chodby,
ale obáváme se explozivního metanu.
Vycházíme ven, objevujeme malou
vrátnici, kde jedna stará paní pěstuje orchideje a jiné tropické rostliny.
Právě ona pamatuje, jak to tady kdysi žilo, dokonce nám o tom nostalgicky vypráví.
Teď je zdejší lokalita zapomenutá –
jen historie na ni vzpomíná. Musíme se tedy rozloučit s pamětnicí, jež nám
otevřela oči. Vracíme se stejnou cestou – dáváme pozor, aby nás jedovatý
korálovec neuštknul. Daří se nám ustupovat do moderní reality. Navěky opouštíme
onen zapomenutý stříbrný důl.
Václav Kovalčík
Žádné komentáře:
Okomentovat