Jsem na jednom jarním výletě. Udělalo
se moc hezké počasí, k tomu svůdné a nádherné spolužačky v krátkém oblečení
ovládly svůj prostor dokonale. Jen já se necítím moc dobře, protože mě
společnost neustále odmítá. A tak jedu se svým bratrem lodí, abych stihnul italštinu,
která se koná v říčním srubu.
Jenže se opět ocitám na setkání svých
šťastných spolužáků a spolužaček. Italština jde zatím stranou. Jen mě
pronásleduje nenaplněný a nesplněný sen. Jen mě pronásleduje neexistence vlastní
rodiny, neboť jsme pro tuhle společnost příliš zbožní – myslím tím svou rodinu,
v níž jsem vyrůstal. Připadám si jako v cizí zemi, kde není úrodná
půda pro náš rod. Žijeme divně, snad příliš obětavě a velmi slušně na tuhle
dobu, jež si žádá dravost a bezohlednost za každou cenu!
Václav Kovalčík
Žádné komentáře:
Okomentovat