Jsem na jednom ekumenickém
varhanickém kurzu. Najednou se ocitáme v katolickém kostele, kde má zaznít
společná bohoslužba. Mému kamarádovi se z neznámého důvodu třesou ruce.
Zažívá myšlenkový zkrat, který se podobá velké trémě. A tak se nabízím, že to
celé odehraji. Jako ze zázraku přichází k sobě, získává zpět svou
schopnost doprovázet. Jsme rádi, že se nic vážného nestalo.
Po bohoslužbě míříme do Beskyd na
česko-slovenské pomezí. Je nádherně a teplo, překračujeme státní hranice,
abychom poznali co nejvíce. Jen se mi stýská po chaloupce z dětství, která
je dlouhodobě opuštěná. Chátrá, je na spadnutí, potřebuje příznivou duši. Rád
bych se tedy navrátil do svých dětských let, ale nemohu, protože patří někomu
jinému, i když je úplně zanedbaná. Tolik bylo vzpomínek, jež mají i nemají svůj
smysl a význam.
Václav Kovalčík
Žádné komentáře:
Okomentovat