Česká republika zažívá nárůst ztracených
generací, jež bývají často odsuzovány a odepisovány z aktivního a
perspektivního života. Jedná se především o absolventy vzdělávacích institucí,
kteří ve svém životě vyvíjejí úsilí, aby se v této složité, kruté a
nelítostné době nějakým způsobem realizovali. Často jde o pud sebezáchovy v otázce
hledání zaměstnání.
Je trestuhodné, kam až došlo chování
pracovního úřadu, zaměstnavatelů a některých vyučujících! Setkávám se
s názorem, že lidé s akademickým titulem patří jednoduše do kyblíku,
protože jsou v praxi nepoužitelní. Taktéž se jedná s lidmi bez
akademického titulu. V nabídkách zaměstnání je požadována dlouhodobá
praxe, ale jak mají absolventi dané kritérium splnit, když předtím studovali,
dalo by se říci, že se připravovali na budoucí povolání?
V nízko-platových profesích se
dokonce pohrdá pracovníky, kteří např. myjí nádobí, uklízejí, zametají,
servírují, čistí, stěhují, malují, sedí u pokladny apod.. Copak si nedovedeme vážit poctivé práce?
Další perličkou byla za Nečasovy
vlády veřejná služba, kterou vykonávali nezaměstnaní za směšnou almužnu. Kdyby
aspoň byla finančně motivující a dobrovolná, pak by mohla existovat. I
nezaměstnaní, registrovaní na Úřadu práce, by měli mít právo si důstojně
přivydělat. Pohleďme např., kolik se
platí za nájmy, potraviny, energie, služby a ošacení. Je to nespravedlivý poměr,
kde převládají životní výdaje nad životními příjmy! Aby rizikově chudí občané
přežili, berou si půjčky – doslova vyhánějí čerta ďáblem, což není dobré pro
budoucnost kvalitního života!
Ještě dodám, že post-sametový režim
poštvává občany proti sobě: mladé proti starým, zdravé proti nemocným, bohaté
proti chudým, silné proti slabým, ženaté proti svobodným a naopak. Jsme vážně
národem ztracených generací? Dlouho situaci pozoruji, nelíbí se mi. Jsem toho
názoru, že se musí řešit co nejdříve. Nechť si společnost váží vzdělání, řemesla a poctivé
lidské práce. Nechť si společnost uvědomí,
že nelze s ní do nekonečna zametat.
Václav Kovalčík
Žádné komentáře:
Okomentovat