Jedu autobusem, který je přeplněn
cestujícími. Z nějakého důvodu nemůžeme dorazit do cílové stanice. Cesta
trvá neúnosně dlouho, i když jsme na jednom malém polynéském ostrově. Navíc je
deštivo a mlhavo. Slunce není na obloze vůbec vidět, neboť je zakryto velkými
bílými mraky. A tak nám dochází trpělivost, protože tohle cestování je již
neúnosné. Stále cestujeme chaoticky, dokonce vidíme na silnici zmoklé dívky,
které jsou oblečené do zimních svetrů.
Začíná slovní přestřelka mezi námi
cestujícími a řidičem autobusu. Chceme ven, raději jít pěšky, ale pan řidič nás
nepustí. Dokonce na nás hlasitě řve. Podle něho jsme prý podřadní a méněcenní.
A proto dochází k „menší revoluci,“ neboť je sjednocený dav mnohem
silnější než jednotlivec. Konečně se autobusové dveře otevírají! Teprve
zjišťujeme, že máme blízko do svého společného cíle. Stačí jít pěšky a
obdivovat krásy přírody polynéského ostrova.
Václav Kovalčík
Žádné komentáře:
Okomentovat