Studuji na gymnáziu v Náchodě, i
když jsem vystudoval univerzitu, ale něco k tomu chybí. Mí spolužáci se na
tohle studium dobrovolně přihlásili, aby se zjistilo, jak je to s našimi znalostmi
a pozorností po několika letech, kdy jsme se neviděli. Učí nás stejná třídní
profesorka – na matematiku a chemii. Pořád jsme nuceni dávat pozor, psát
písemné práce z těchto dvou předmětů.
Trochu jsem si v chemii zašprýmoval,
co se týče pokusů. Stále se mi chtělo míchat různé roztoky, dokonce i v nesmyslných
podobách a kombinacích. Co kdybych to jednou dotáhl na Nobelovu cenu! Naštěstí
nic nebouchlo, ale dostal jsem pořádně vynadáno.
V matematice propadám, neboť je
látka daleko pokročilejší, než jsme se učili za našich let. Když se k tomu
přidají mé chemické experimenty, tak je to přímo na vyloučení z gymnaziálního
projektu.
Mí spolužáci mají zelenou jít dál, já
zdánlivě odcházím na Úřad práce, kde na mě čeká hledání zaměstnání. A tak
obcházím polské obchody, v nichž nakupuji, zároveň hledám stabilní a dobře
placené místo. Něco mi však chybí – „nové vzdělání,“ které je třeba rozšiřovat
ve svém životě dál.
Václav Kovalčík
Žádné komentáře:
Okomentovat