Bydlím na jednom internátu, asi jsem
opět na univerzitě, anebo je to moje poslední bydlení. V pokoji nalézám velké
pomeranče, které si koupil můj spolubydlící. Najednou jej vidím, jak jimi
otevírá tajemnou chodbu, jejíž vchod se nachází těsně pod ústředním topením.
Jedině on dokáže vstoupit do tajemna a z něj vystoupit.
Na jeho radu zkouším totéž, ale
nedaří se mi. Sice vidím vchod, ale nemohu projít tajuplnou chodbou. Asi nejsem
pro zázraky vyvolen. V internátním pokoji se jasně svítí, pomeranče jsou
pořád na onom stole, jenže si netroufám je sníst, protože hrají velmi důležitou
roli víc, než si skutečně myslíme. Snad existuje něco významného v našich
ubohých životech, co nás dokáže po trapné smrti vysvobodit ze spárů utrpení.
Věřme, a bude nám lépe.
Václav Kovalčík
Žádné komentáře:
Okomentovat