Stále hledím na černou tabuli, která
se zaplňuje řetězovými příklady. Hodina matematiky mi připadá nekonečná, navíc
je jisté, že propadnu. Tak proč bych se měl tentokrát soustředit? Učebnu
provázejí stíny v kompozici se slunečními paprsky. Říkám si v duchu –
teď je čas na odpolední kávu a vykašlat se na „zbytečnou“ námahu.
Stejně nic neovlivním, neboť
rozhodují za mě druzí. Možná je to špatný přístup, zároveň lituji současné
situace. Možná jsem měl více dávat pozor. Jak asi, když si na mě profesorka
zasedla? S trpkostí sklízím plody nejen za sebe, ale i za druhé. Cítím se
být jakýmsi pojídačem hříchů a společných neúspěchů, za něž jsem samozřejmě
vinen já – nikdo jiný v téhle třídě. S nostalgií vzpomínám na začátky
a nadšení, že chodím konečně na výběrové gymnázium. Jak plyne čas, jsem ještě
více znechucen. Prostě jsem naletěl, nic víc.
Václav Kovalčík
Žádné komentáře:
Okomentovat